Na letišti mě překvapuje, že si není kam sednout a vyčkat než vyhlásí přepážku k odbavení. Nikoliv proto, že by tam bylo mnoho lidí, ale protože v celém terminálu je jen několik sedadel, které jsou neustále obsazeny.
Procházím pasovou kontrolou a čekám společně s dalšími lidmi na bezpečnostní prohlídku. Němcům to u rámů strašně trvá. Je mi hrozné teplo, protože jsem na sebe oblékl to nejteplejší, co jsem měl. Po chvíli to vzdávám a pod nátlakem fronty se svlékám ze svetru s norskými vzory. Kabát už dávno leží na tažce. Za zády slyším dýchání robustní Němky se slovy: „Co jim to tak trvá?“ Podobně reaguje Ruska: „ Цто етo?“ Taška mi projíždí pásem, doufám, že vše ok. Bohužel, paní si myslí, že mám v tašce zapalovač. Mluví na mě německy, já ji odpovídám anglicky a bez problému si rozumíme. Já vím, že jako nekuřák, žádný zapalovač nemám. Vytáhnu opasek ke kalhotám a ona s úsměvem říká, to by mohlo být ono. Pro jistotu nechám tašku projet ještě jednou. V tu chvíli jsem dostal malinko strach, protože moje taška do letadla měla k 7 povoleným kilům asi ještě jedničku před s sebou. Paní trošku prohnula tělo. „Ta je těžká,“ slyším a doufám, že nebudu muset půlku vybalit. Naštěstí nemusím.
Za chvíli prochází blonďatá Ruska rámem, pípá o sto šest. Brzdí frontu dobrých deset minut, protože stále běhá vyhazovat různé předměty do koše, od nůžek po parfémy. A to vše společně s hlasitým doprovodem. Úplně stejná Ruska před vstupem do letištního autobusu, křičí na lidi v autobusu: „Je to nějaký silný ruský chlap, aby mi pomohl s kufrem?“ Jeden se obětuje. Zvedne malý kufřík na kolečkách asi 20 cm do autobusu. Ruska je šťastná. V duchu si říkám co to je za krávu. Jestli takové jsou všechny Rusky, tak potěš koště. Do letadla ji s kufříkem pomáhal steward, všichni ostatní to zvládli sami. Mám obrovské štěstí, křičící Ruska má sedět přede mnou. Vehementně vyhazuje chlápka z 27 F. A vyřídilkou mu pěkně nadává, jestli neumí číst. Nakonec se ukazuje, že on číst uměl, ale ona ne. Těsně vedle, sedí za mnou na 29 F. Ach, kdyby tak alespoň nefuněla. Možná právě to mě udrželo ještě vzhůru, jinak jak je mým zvykem usínám ještě před odlepením se od země. Fouká silný vítr, docela to s letadlem na ranveji mává. Při představování posádky a ukázky záchranných vest zkolabovala televize. Posádka malinko tápe co dál. Ruska za mnou prská nádavky. Po chvíli usínám, je zataženo. Náhodou se vzbudím, když zrovna kolem rozdávají jídlo. Ještěže tak, to poslední z Indie jsem taky prospal. Ruska stále volá stewarda, aby udělal to a potom ono. Nějaký pán ze zadu již Rusku napomíná. Usínám. Vzpomínám na hory. Asi za dvě hodiny a kousek přistáváme v Moskvě. Ruska se už před přistáním přesunula dopředu, protože spěchala na spoj na vlak, další dvě Rusky ji následovali. Beru si veci a mizim z letadla.
Žádné komentáře:
Okomentovat